Boženka

..."Všechno je nohama vzhůru!" zapsala si velkým písmem do svých poznámek na konci prázdnin. Hned druhý den ráno musela narychlo odjet z libereckého nádraží přes mnoho přestupů až do Dobkovic. A jelikož vše bylo tak nečekané, rozhodl se její otec, že nemůže odjet samotná, a do nového místa ji doprovodil. Boženka byla zprvu i zvědavá. Správce školy Šedivý je společně se svou ženou mile a srdečně přivítal v zázemí české chotiměřské školy. Jenže budoucí učitelka velmi rychle zjistila, že má učit v mateřské škole s českými a německými dětmi na malé zapadlé obci, kde je úplné minimum české dospělé společnosti a společenské povyražení žádné. Nešťastná Božena si první den pobytu do svého deníčku zapsala drobným písmem "Je mi do breku a jediné východisko je utéct" a smutně dodala "Školka je jedna jediná ubohá místnost."

K bydlení sice dostala hezký pokoj v domě s velkou zahradou u hodné a milé české Němky Anny Hlavičkové, ale k pláči i tak neměla daleko. Ani jejímu otci se situace nelíbila. Malá pohraniční obec s německými obyvateli, školka v naprosto nevyhovujícím stavu a české zastání od místních lidí téměř žádné. Rozhodli se, že hned druhý den ráno odjedou do Prahy ke školské inspektorce zjistit, jaká je situace a co by se s ní dalo dělat. Boženka za žádnou cenu nechtěla v Dobkovicích zůstat, jenže jiné vhodné místo bylo volné až za dva měsíce a ani to nebylo jisté. Musela tedy i přes svůj odpor zůstat a vůbec netušila, že zde prožije mnoho dalších krásných let a potká tu i svou životní lásku. Ale to předbíháme, podívejme se zpátky do září 1930. Pokračování...